O mně

Děkuji za návštěvu mého webu.

Jmenuji se Milan, je mi 30 let a do února 2017 jsem žil docela obyčejný a nudný život. Ráno jsem vstal do práce, po práci něco udělal doma, občas jsem se zašel odreagovat do fitka a zbytek času trávil u přítelkyně doma na gauči. Vše změnila až moje první dovolená v životě. Jako každý večer jsem sledoval na Facebooku jak spousta mých přátel postuje fotky z krásných zemí, neustále někde létají a já nemohl pochopit, jak to dělají. Kde na to sakra berou peníze?

Jeden večer jsem zahlédl příspěvek jednoho známého s fotkami z Bali a řekl jsem si „a proč bych se tam vlastně nemohl podívat já?“, odpověď jsem nenašel. Pár hodin na to už na mě z tiskárny koukala moje první letenka. Takže jsem začal zjišťovat, že vlastně potřebuji pas, který nemám, kufr, který nemám, batoh, který nemám a nemluvě o očkování… Jak se blížil den D začal jsem uvědomovat, že opravdu letím na 3 dlouhé týdny naprosto sám do země o které vůbec nic nevím s angličtinou na úrovni začátečníka. První let v životě a rovnou se dvěma přestupy s celkovou dobou letu 23 hodin jsem nakonec úspěšně zvládl a poprvé v životě poznal, jak vypadá 36 stupňů a vlhkost vzduchu 90 %. Už v prvních hodinách jsem si tu zemi zamiloval… Všichni se na mě usmívali, každý mi chtěl pomáhat, povídat si a nikdo za to vůbec nic nechtěl. Takže jde se na to, půjčit skútr a poznat ostrov, doprava na Bali je opravdu šílená a když jsem se po několika opravdu krušných hodinách jízdy a pár odřeninám naučil nějak v tom jejich chaosu jezdit nastal ten největší zvrat – srážka s jiným turistou na skútru… Ideální situace by byla, kdyby to odnesl skútr, bohužel se tak nestalo a odnesl jsem to naopak já a skútru se nestalo vůbec nic. Pamatuji si sekundu po sekundě. Výraz řidiče, který se na mě řítil z boku, z kterého bylo jasné, že srážka je nevyhnutelná. Okamžik na to už jsem cítil, jak letím vzduchem přímo na sloup elektrického vedle silnice a hned za mnou můj skútr, na chvíli se mi zatmělo před očima a když jsem se snažil zvednout a viděl z boku lýtka trčet kus kosti věděl jsem, že je to hodně špatný a taky bylo, noha se mi od kolena dolů houpala a neposlouchala mě. V tu chvíli mi bylo jasný že dovolená skončila. Nevím, jestli mi zachránil život osud, nebo místní kteří se ihned seběhli, naložili mě do auta a odvezli do nejbližší nemocnice, každopádně jedno z toho to bylo. Když se doktor podíval na moji nohu tak se slovy „ou shit, moment“ odešel pryč. Když mě přijela navštívit moje kamarádka který na Bali žila a viděla mě, pamatuji si její výraz, byl to asi hodně škaredý pohled. Nebudu popisovat detaily které následovaly, ani ty myšlenky který jsem měl, protože je nepřeji ani svému největšímu nepříteli. Každopádně rentgen potvrdil nejhorší – otevřená zlomenina a poškozený sval. Samé lepší zprávy řekl by si člověk, ale byl to teprve začátek, protože v té nemocnici není nikdo, kdo by takové zranění uměl operovat. Takže po 2 hodinách následoval převoz do lepší nemocnice kde následovalo další hodinové čekání na specialistu, ten je totiž na ostrově pouze jeden a zrovna má případ. Když po dlouhých 2 hodinách přijel a prohlédl mě, řekl “ hmm this is bad, very bad“ jak pozitivní 🙂 Operaci je prý nutné provést do 6 hodin jinak je možnost rozšíření infekce a potom už by šance na záchranu nohy byla příliš malá. Absolutně jsem nerozuměl tomu, co mi budou vlastně dělat, jen jsem podepsal dokument na celkovou anestezii a dozvěděl se, že musíme počkat až pojišťovna v ČR schválí operaci a platbu za ni. Po dlouhých 8 hodinách bez prášků na bolest se konečně pojišťovna umoudřila a schválila operaci.  Za 4 hodiny jsem vstával, konečně jsem necítil „skoro žádnou“ bolest ve srovnání s předchozími hodinami. Sádru jsem neměl, říkal jsem si, jak to sakra udělali? Za pár hodin jsem to zjistil, jediná šance na záchranu nohy byly titanové dlahy a vše sešroubovat. Následující dny byly pro mě hodně těžké, a přesto že jsem se na všechny snažil usmívat, uvnitř jsem byl rozsekaný na malé kousky. Nechtěl jsem vidět nikoho, rozhodl jsem se rozejít s přítelkyní a nic mě nebavilo. Po 4 dnech jsem byl z nemocnice propuštěný a těch 17 dní trávil ležením a zjišťováním co sám dokážu bez cizí pomoci. Pojišťovna mě naštěstí pomohla s bezproblémovým návratem domů kde mě čekali měsíce a měsíce rehabilitace, bolestí a omezení. Nyní, o 8 měsíců později už je pro mě jediné omezení jen bolest na kterou jsem si ale zvykl a vnímám ji jen při změnách počasí což je prý vedlejší efekt titanových implantátů v těle. Celé 2 měsíce jsem nebyl schopný řídit auto ani chodit bez berlí, byly to hodně těžké časy, protože nejsem rád závislý na cizí pomoci.

Proč to ale celé vlastně píšu? Pro mě byla tahle zkušenost „nastartování“, začal jsem od té doby opravdu žít a nejen přežívat. Začal jsem cestovat, navštívil jsem místa, které jsem vždy chtěl vidět, naučil jsem se najít levnou letenku, levné ubytování a splnit si tak své sny, protože to dokáže opravdu každý. Před pár dny jsem se vrátil z Egypta, chtěl jsem se tam podívat už dlouhé roky a nevím proč to nikdy nešlo.

Nyní už ale vím že když něco chceme, tak to jde. Život není jen o tom sedět 8 hodin v práci a potom nějak přečkat zbytek dne.

Jak někdo moudrý jednou řekl: Riskujte v životě všechno, protože tohle je život a nic víc už nebude…